Zatímco jsem míchala kávu v malovaném hrníčku, Emilka pobíhala po kuchyňce jako dlaň, postrčila konvici na sporák, pověsila květovanou zástěru, nahlédla do kredence, aby z něj vzápětí vytáhla truhličku s fotografiemi. Na ubruse s výšivkou, prý ještě z výbavy, se začal rozvíjet životní příběh ženy, která si mne pozvala, protože se doslechla o mé práci s lidmi. Ženy, která neztratila elán, ani vnitřní sílu, i když její život nebyl vždycky lehký. Vyprávěla, ukazovala třesoucí se žilnatou rukou obrázek po obrázku, lidé z fotografií ožívali. Snad pro ni, snad pro mě? Pochopila jsem, že to, co mi předává, je víra v dobrý svět, naděje a moudrý pohled člověka, který umře spokojen. S vděčností vzpomínám.