Hanička se probudila nezvykle brzy. Cupitala po schodech dolů bosýma nožkama a sotva uviděla maminku, spustila. Měla živý sen, v němž viděla starou paní, jak se prochází přízemím domu. Vyšla ze dveří kuchyně, pohlédla na holčičku, rozhodila rukama, jakoby nechápala, kde se tu bere a rozplynula se v hale. Maminka Haničku konejšivě pohladila a usmála se nad fantazií malého dítěte. Co ta malá nevymyslí. Za pár dní se situace opakovala, ale tentokrát ve dne. Dívenka přiběhla s očima navrch hlavy, že ta paní je tu zase. Viděla ji vcházet do pokoje, prý byla taková lehounká, jako stín. To už se mamince nelíbilo. S tatínkem si vzpomněli na vyprávění sousedů o tom, jak tu bydlela až do své smrti osamocená stará paní. Prý zde i zemřela. Protože mne znala z vyprávění své známé, obrátila se na mne, zda bych se mohla pokusit dům očistit od starých energií. Prohlédla jsem si místo a promyslela nutné úpravy. Rodiče odstěhovali těžkou starou skříň z dívčina pokoje na jiné, vhodnější místo, zakalené zrcadlo v chodbě nahradili čistým, novým, v pěkném stříbrném rámu a provedli ještě pár úprav, které mi z rozboru stávajícího domu vyvstaly. Prostor se uvolnil, uklidnil. Maminka omyla dveře i s kliky octovou vodou a já se věnovala přípravě očistného rituálu. O samotě, v místě, kde dívenka paní zahlédla, jsem vzdala hold té staré dámě a požehnala jí, aby mohla dům v klidu opustit. Zřejmě se jí ulevilo, protože její bloudící duši už v domě nespatřili.