Duchovnost neboli spiritualita znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje. Jestli to nazveme Bohem nebo energií není rozhodující, je to naší další dimenzí navíc. V některých kulturách se oslava duchovního světa zaměřuje hlavně na vnější slavnosti a obřady, jiné více tíhnou k vnitřnímu duchovnímu životu a k meditacím. Ve skutečnosti se však dotýká obou poloh, neboť člověk je součástí společnosti a jako takový touží s někým sdílet svůj vnitřní pohled na svět, své úvahy nad smyslem života, komunikuje, soucítí, předává. Ideálně cestou pomáhá druhým a vzájemně se obohacují. Společnosti méně konzumní, které přikládaly vnitřní spiritualitě větší význam než naše současná, poskytovaly člověku osvědčené letité zkušenosti, osobní vedení žáka mistrem, praktiky, které mohly usnadnit již tak těžkou osobní cestu hledání jednotlivcům. Vyhýbali se tak prázdnotě a beznaději lidského života, fanatismu a jiným formám nerovnováhy v uvažování i životě. Skutečná spiritualita je čistě osobním hledáním smyslu života a toho, co nás provází, vyrovnáváním se se sebou samým, s druhými, se světem, je naším úkolem, neprodává se ani nekupuje. Můžeme se vzdělávat, poznávat nové věci a přístupy, nechat si pootevřít vrátka ke šťastnému konci, ale většinu práce na sobě samých musíme vykonat my sami.